Domnívám se, že cizí jazyk je vlastně dalším způsobem, jak člověk projevuje svoji osobnost. A v dnešní době by měl každý, kdo chce komunikovat se světem i s cizinci, kteří žijí v České republice, umět minimálně jeden cizí jazyk. Vzhledem k tomu, že žijeme ve střední Evropě, bychom měli ovládat minimálně dva cizí jazyky. To je ostatně i v souladu s proklamacemi Evropské rady, která se snaží Evropany přimět k tomu, aby hovořili dvěma cizími jazyky. Díky cizímu jazyku se můžeme vyjadřovat jiným způsobem než tím, který jsme se naučili jako první v dětství.

Osobně si myslím, že cizí jazyk nepotřebujeme jen kvůli cestování, ale že se nám s ním otvírá další možnost poznávání, rozšiřují se nám obzory... Počátkem devadesátých let mohla být tato motivace ještě silnější než dnes, kdy byla spousta informací k dispozici jen v angličtině nebo v jiném jazyce a to už dnes neplatí. Především si ale myslím, že by každé dítě a ostatně i každý člověk měl být veden ke kritickému myšlení. Když si informace mohu sehnat nebo slyšet v originále, můžu naladit zahraniční televizi nebo rozhlas, vnímat, jak se určitá informace zpracovává u nás a jak venku, jaké jsou k tomu komentáře a náhledy, tak to je - podle mě - součástí běžné sociální inteligence.

Cizí jazyk nepotřebujeme jen pro domluvu na dovolené, ostatně necestujeme každý den, ale je součástí životního stylu, který vyplývá ze současné doby. Navíc v dřívějším Československu nebyla znalost cizího jazyka nic neobvyklého, za první republiky lidé běžně hovořili česky a německy. Nikdo to nepovažoval za nic zvláštního, bylo to součástí jejich vzdělání... Pokud tehdy lidé studovali na klasickém gymnáziu, učili se latinu a řečtinu a pak třeba francouzštinu nebo nějaký jiný jazyk. Člověk, který tehdy vycházel gymnázium, uměl dva světové jazyky a k nim dva jazyky klasické.

Současná Evropa zdůrazňuje mnohojazyčnost. Je třeba, aby se Evropané mezi sebou domluvili a aby většina populace uměla alespoň jeden cizí jazyk.

Je otázka, co znamená to "efektivně". Podle odborníků, kteří se zabývají výukou dětí, by se dítě bez ohledu na jeho dispozice mělo co nejdříve seznamovat s tím, že někdo mluví jinou řečí než jeho mateřštinou. Poznání, že někdo komunikuje jinak než moje maminka nebo můj tatínek, je strašně důležité. Dítě by mělo cizojazyčnosti vnímat jako součást normálního života, nemělo by ho to překvapit. Nemělo by mu to připadat cizí a mělo by se s tím ztotožnit. Povědomost o tom, že existují jiné jazyky než jeho mateřština, musí dítě získat už v předškolním věku. Každodenní vystavování faktu, že existují různé jazyky, v dítěti navíc odbourá strach z něčeho cizího, a dítě se dokáže lépe ztotožnit s různými kulturami.

A od tří let by se děti, které nežijí v bilingvním prostředí, mohly začít učit. To ale v tomhle věku neznamená, že si dítě někde sedne a bude se učit. Mělo by se naučit cizí jazyk vnímat, naslouchat mu a pak mu také porozumět. Když dítě porozumí nějaké větě nebo pokynu a správně zareaguje, tak tím projeví, že jazyk efektivně vnímá.

Odborníci tvrdí, že to smysl má. Osobně si myslím, že se každý musí rozhodnout podle sebe a že by k tomu měl získat co nejvíc informací o tom, jakým stylem je taková výuka vedená. Rodič sám musí uvážit, jestli je to to, co chce s dítětem dělat. Na druhou stranu se říká, že pokud dítě vyrůstá v bilingvním prostředí, jeho vývoj se do jisté míry zpomalí, protože dítě musí zpracovávat více podnětů a to mu zabere delší dobu. Ale samozřejmě se to později, tak kolem druhé, třetí třídy, vyrovnává.

U malých dětí jde především o to, že se otevře "fonetické síto", díky němuž děti vnímají jako foném nejen zvuky své mateřštiny, ale i jiných jazyků. A do šesti let věku je tohle "fonetické síto" otevřené, až pak začínáme "hluchnout". Rodiče, kteří do podobných kurzů chodí, by neměli čekat, že později bude pro dítě cizí jazyk hračkou. Každý jedinec má určité vrozené vlohy a ty hrají také velkou roli...

Tomu, o čem mluvíte, se říká CLIL neboli Content and Language Integrated Learning. Je to metoda, při níž se děti některé předměty nebo jejich části učí v jiném jazyce než v češtině. Není to žádná novinka... Je to poměrně složitá záležitost, která ale - podle odborníků - význam má. Děti, které se pohybují v prostředí mateřského jazyka, vnímají cizí jazyk jako vyučovací předmět. A to je špatně. Cizí jazyk je prostředkem pro vyjádření osobnosti­...

Když jsou ale děti schopny popsat třeba nějaký fyzikální jev v cizím jazyce a vidí další smysl toho, že se učí cizí jazyk, je to pro ně rozhodně velkým přínosem. Je to ale náročné pro pedagoga i pro děti, jsou třeba různé další pomůcky... Existují však metodické pomůcky, které učiteli, jenž chce pracovat metodou CLIL, pomohou, není to nerealizovatelné.

Ředitelka by především měla vypracovat zadání, kde bude uveden věk dětí, požadovaná četnost výuky, a trvat na tom, že vyučující budou mít průpravu pro vyučování dětí předškolního věku. Takové učitele lze najít, existují i přípravné kurzy, kde se budoucí lektoři mohou vyškolit. Na základě tohoto zadání si pak ředitelka nechá vypracovat několik nabídek. Měla by si po té domluvit osobní návštěvu ve vybrané jazykové škole a detailně probrat především kvalifikaci lektorů a způsob výuky. Důležité je zejména to, zda má jazyková škola vypracovanou metodiku na výuku dětí. Nestačí umět učit jazyk, ale i děti. Předškoláci jsou schopni soustředit se po krátkou dobu, nesmíme je zatěžovat souvislou výukou, ale střídat činnosti a zapojit i tělesné aktivity a rozvíjet to, co děti baví.

Ovšem je třeba si uvědomit, že od dětí tohoto věku nemůžeme čekat nějaké výrazné pokroky. Pokrokem je i to, že dítě porozumí tomu, co se mu v cizí řeči řekne, a správně zareaguje. Ředitelky mateřských škol ale mnohdy čelí ambiciózním nárokům rodičů, kteří si někdy představují, že jim malé dítě po dvouletém kurzu bude na dovolené tlumočit. A to nelze očekávat.

Dalším významným ukazatelem kvality jsou reference, které se v Čechách stále ještě podceňují. Doporučení musejí mít reálný základ. Je dobré spojit se s tím, kdo o škole referuje, a vyptat se na to, jaké má s danou školou zkušenosti, jaký její program využil, jaké byly jeho výsledky... V České republice existuje nepřeberné množství vzdělávacích institucí a dodnes jde o tzv. volné živnosti. Když bych chtěla učit čínštinu, prokážu trestní bezúhonnost, dostanu živnostenský list na výuku čínštiny, ale nikdo neprověří, jestli opravdu umím čínsky. Celých dvacet let se na našem trhu pohybuje velké množství "kovbojských" škol, které mohou mít perfektní webovou prezentaci a vypadají jako profesionální škola... Pakliže ale neexistuje kvalitní, "kamenné" zázemí, metodická příprava a vedení lektora, nesleduje se jeho práce, klient nemá zpětnou vazbu o svých pokrocích, nikdo nehlídá, jestli se v hodinách ve školce děje to, co se dít má, není to ono. Škola musí provádět hospitace v hodinách, rodiče musejí vědět, jak výuka probíhá, lektor by se měl účastnit třídních schůzek, to všechno patří k věci a to musí dodavatel, tedy jazyková škola nebo agentura, zajistit, a musí se to ošetřit dříve, než výuka začne. Nemůže to být tak, že lektor jen přijde, odučí a odejde, musí mít zázemí a vedení. Ovšem na trhu bohužel působí spousta škol nebo agentur, které chtějí jen prodat a víc je nezajímá.

Myslím, že v tom máte pravdu, je ale třeba uvážit, že rodilých mluvčích, kteří se ucházejí o místo, je hodně a mají nejrůznější úroveň. A školy si hlídají, jaké mají adepti vzdělání, a skutečně mají "z čeho" vybírat. Pokud rodilý mluvčí absolvoval kvalitní průpravu, pak její součástí bylo zprostředkování toho, jaké je to, když se člověk učí cizí jazyk, který je pro něj naprosto nový. Během několika hodin se jim zprostředkuje, jak náročné je seznamovat se s jazykem, který dosud neznali. Pochopitelně je velká výhoda, když rodilý mluvčí umí i jiný jazyk, což ale v podstatě patří k lingvistickému vzdělání.

Na druhé straně není nezbytně nutné, aby rodilý mluvčí uměl i jiný jazyk, hodně záleží i na tom, jaké má metodické vedení. Když učí Čechy, měla by mu jazyková škola prostřednictvím seminářů vysvětlit, na jaké bázi funguje čeština a jaké jsou největší rozdíly mezi jazykem, který učí, a češtinou. Měl by také vědět, s jakými chybami se může nejčastěji setkat.

Je třeba si uvědomit, že zejména Anglosasové si zvolí profesi lektora jazyků pro to, aby poznali svět. Cestují po světě a tu učí rok, tu dva nebo tři. Díky tomu, že objíždějí svět, mají rozhled a srovnání a vědí, že každý jazyk funguje jinak.

Určitě se můžete setkat s kvalitou i ve škole, která není naším členem. Impulzem pro založení asociace bylo to, že na trhu je nepřeberné množství škol, které nabízejí kvalitu, již ale nijak nehlídají. Škola, která se chce stát členem asociace, musí splnit kriteria daná naším inspekčním schématem. To vychází z kriterií EAQUALS neboli panevropské asociace poskytovatelů jazykové výuky. Každé tři roky se všichni členové podrobují tzv. reinspekci a musejí znovu prokázat kvalitu prokazovaných služeb.

Naše inspekční schéma hlídá metodiku práce, to, jak jazykovka vede své lektory a jaké zázemí poskytuje svým klientům. Škola také musí poskytovat záruky klientovi, který není spokojený s jejími službami, a musí mít jasně definovaný přístup k řešení stížností. A pochopitelně studentovi zaručuje, že se při vstupu ohodnotí jeho výchozí úroveň, a naznačí mu jakýsi výhled, za jak dlouho se může dostat na kýženou úroveň a kdy bude moci složit nějakou zkoušku.

Nicméně kvalitní lektor, tedy ten lidský faktor, je stěžejní pro každou instituci, a to i v případě e-learningového způsobu výuky. V dobré škole máte větší šanci, že narazíte na dobrého lektora. Ve špatné škole je ta šance menší, nicméně i tam můžete mít dobrého lektora, záleží na štěstí. Navíc školy, které nejsou členy naší asociace, si také mnohdy samy hlídají, jestli jsou jejich služby kvalitní. Nikdo nebrání tomu, aby si kdokoli zjistil naše know-how, které máme volně na webu, a podle toho si vytvořil svůj standard výuky.

Předškoláci se rychle učí, ale taky rychle zapomínají, to patří k jejich normálnímu vývoji. Podle mě je optimální, pokud se učitelka účastní i výuky angličtiny. Někdy to není reálné, nedá se to z mnoha důvodů uskutečnit, ale je to vždycky lepší, protože díky tomu ví, co se tam dělo, a může na to později navázat, připomenout jim třeba nové slovo, které se při hodině cizího jazyka naučily. Ostatně když se učitelka těchto lekcí účastní, získá tím i ona sama - vidí, na co a jak děti reagují, a může to začlenit do běžného programu. Když se to hodí, může použít anglické slovo, dětí se na něco anglicky zeptat... Výuka předškoláků spočívá v rozvíjení odpovídající slovní zásoby, kterou děti vnímají, rozumí jí a pak ji třeba nějak použijí. Slova se musejí vázat na konkrétní věci a je třeba to neustále opakovat. Pokud není možné, aby se učitelka lekcí zúčastňovala, měla by mít k dispozici alespoň tematický plán, aby věděla, jaká témata se probírala.

Tady bych si dovolila citovat z iniciativy Piccolingo, kterou zaštiťuje Evropská rada. Říká se tam, že děti, které se v předškolním věku učí cizím jazykům, budou snadněji komunikovat, naučí se být přístupné jiným názorům, budou se cítit dobře v kterékoli jiné zemi, považovat cizí kultury spíše za přínos než za hrozbu a budou si vážit své kultury, navíc se tak zvýší možnost nalezení zaměstnání v dospělosti. Je to sice takový traktát, ale když se děti odmala naučí vnímat cizí jazyk, nebude to pro ně později nic neobvyklého, nepřekvapí je to. Dítě tak bude mít lepší start do budoucnosti. Nebude se bát toho, že někdo mluví jinak, a ochrání je to před xenofobií...

Měla jsem možnost mluvit s cizinci, kteří žijí v České republice a ovládají češtinu. Bavili jsme i na téma xenofobie. Říkali, že podle nich Češi nejsou ani tak xenofobní, ale bojí se neznámého. Strach z nepoznaného je někdy větší než něco jiného a k lidem, kteří mluví jiným jazykem, přistupují s nedůvěrou. A cizinci, kteří se snaží mluvit česky - a pochopitelně to není perfektní, sice se domluví, ale třeba neovládají dobře pády -, mohou působit jako nevzdělaní. Když v obchodě místo "prosím jednu housku" řeknou "jedna houska, prosím", tak navzdory tomu, že jim je rozumět, prodavač jen kouká a prostě jim tu housku nepodá. Měli bychom si zvyknout na to, že nemusíme umět cizí jazyk perfektně a že to je normální. Důležité je se domluvit...

Zvládnou to, záleží to pochopitelně i na daném jazyce. U angličtiny je to malinko složitější, tam se slova jinak píší a jinak se vyslovují. Děti by se měly učit nejprve fonémy a až ve chvíli, kdy zvládnou psaní českého textu, by se měly učit psát i v angličtině. Setkala jsem se s tím, že si někde děti už od první třídy zapisují výslovnost podle fonetických symbolů, nepíšou si třeba "th", ale fonetický symbol, aby měly co nejpřesnější, anglickou výslovnost.

Pro dítě ale mnohem lepší jazyk vnímat, rozumět mu a používat ho, a to by měly umět dříve, než si ho začnou zapisovat.

Výběr materiálů bývá dost často záležitostí jazykové školy, která výuku "dodává" jednotlivým školám. Součástí výběrového řízení by mělo být i seznámení s materiály, které se budou ve výuce používat, a vysvětlit, k čemu materiály slouží. Pokud už má školka k dispozici materiály - třeba od předchozího dodavatele -, tak se obě strany musejí domluvit na tom, jestli se použije to, co už je k dispozici, nebo jestli se zavede nový materiál. Výukové materiály by měl vždycky vybírat odborník, který už s nimi má zkušenost, a materiály by už za sebou měly mít nějaký pilotní program, který ověří, jestli funguje nebo ne.

Výukový materiál se nesmí vybírat bez znalosti jazyka a bez znalosti, co se má v kurzu naučit. Pokud by školka vybírala materiály sama, měla by si k tomu přizvat odborníka na jazykovou výuku dětí, který materiál zhodnotí. Také stojí za to zjistit si reference. Je hrozně těžké zorientovat se podle obrázků. Něco se nám může zdát na první pohled dobré, ale pokud neznáme nikoho, kdo s tím už někdy pracoval, je těžké se rozhodnout.

Na druhou stranu dobrý lektor dokáže smysluplně využít i materiál, který za moc nestojí, dokáže z něj "vytřískat" maximum. Naopak pokud máte dobrý materiál, ale špatného lektora, tak to stejně nepomůže. Je důležité, kdo učebnici používá a jak s ní dokáže pracovat, a nepodléhat prvoplánové barevnosti...

Tvrdím, že člověk, který se chce něco nového naučit - a nemusí to být zrovna cizí jazyk -, musí být osobně motivován, prostě potřebuje vědět, proč se danou věc učí. Na mě osobně působí i negativní motivace...

Pokud se učíme něco "do foroty", s tím, že to někdy budeme potřebovat, tak to většinou nefunguje, a u cizího jazyka už vůbec ne. Když se z cizího jazyka stane předmět, můžeme k němu získat averzi. A to se bohužel stává i u angličtiny. Můžeme za to sami, špatným předložením, použitím a zpracováním...

Motivace navíc musí být zcela osobní. Když jsem vedla rozhovory s lidmi, kteří se učili jazyk v rámci podnikových kurzů, někteří se báli říci, že se chtějí hlavně umět domluvit na dovolené nebo si přečíst knihu v originále, s někým si dopisovat... Ale pokud to funguje, je to to pravé. I když člověk dochází na výuku, kterou mu hradí zaměstnavatel, potřebuje mít svůj vlastní, osobní důvod, proč se učí.

Velmi důležitá je i praxe. Cizí jazyk bychom měli co nejdřív prakticky využít; může to být čtení, sledování filmů, poslech nahrávek, prohlížení webů... Když se učíme cizí jazyk, musíme si také stanovovat průběžné cíle. Nesmíme počítat s tím, že budeme hned mluvit o filozofických tématech, a také nemůžeme čekat, že budeme jazyk používat úplně bezchybně. Uvědomme si, že cizinci mluví také s chybami. Pokud věta nevypadá tak, jak by měla, použiju špatnou předložku nebo zapomenu správný člen, ale mám takovou výslovnost, že mi druhý člověk rozumí a já chápu, co mi říká, pak se nic neděje. Jinak by to bylo ve chvíli, kdybych v angličtině dělala prezentaci nebo politický projev, ale pro běžný život to stačí. Nemůžu prostě čekat, že když mám dvě hodiny angličtiny týdně, po dvou letech přečtu Shakespeara v originále. To není reálné a ani smysluplné.