Rozhovor s Markem Vítem,

vysokoškolským pedagogem, který obdržel ocenění Label - Evropský učitel jazyků roku 2008 a vede úspěšný internetový projekt Help For English od roku 2005.

Váš život se v současnosti točí převážně kolem angličtiny. Můžete nám přiblížit své začátky? Kdy jste se s angličtinou poprvé setkal a kdo vás k ní přivedl? Chtěl jste se od počátku věnovat výuce jazyků nebo to přišlo až později?

Můj život se vlastně vždycky tak trochu točil kolem angličtiny. Začínal jsem tuším ve svých cca deseti letech, kdy jsme si s bratrem pořídili svůj první počítač, Atari 800 XL, a sbírali hry. Vše bylo pochopitelně anglicky. Tehdy mě zajímaly pouze názvy a četl jsem je tak, jak se píší. Postupně jsem ale začal i tu a tam listovat ve slovníčku a hledal jsem, co znamená ono "river raid" či "ghosts and goblins". Můj zájem o angličtinu prudce vzrostl na střední škole, kdy jsem se poprvé skutečně začal učit anglicky. Začal jsem hrát na počítači textové adventury (jako je např. má hra TEN LITTLE INDIANS), kde jsem se setkával již se složitější angličtinou a velmi, velmi mě to motivovalo.

Že bych se v budoucnosti jakkoliv více věnoval angličtině, to mě na počátku samozřejmě ani nenapadlo, už vůbec ne, že budu angličtinu učit.

Můžete nám více přiblížit jak jste postupoval při studiu angličtiny, jaké školy jste navštěvoval a jaké máte z pohledu studenta zkušenosti s učiteli a skládáním zkoušek?

Své začátky u počítačových her jsem vám již popsal. Jak to bylo dále?

Ve třetím ročníku střední školy jsem si přečetl knihu Franka Herberta: Duna. V češtině pochopitelně. Knihu jsem si úplně zamiloval a přečetl si ji znovu. Bylo mi moc líto, že v češtině tehdy byl pouze první díl této sci-fi ságy, až jednou bratr přinesl domů druhý díl - anglicky. Hned jsem se pustil do čtení a uvědomil si, že moje angličtina je na velmi špatné úrovni. Rozuměl jsem totiž asi tak každému druhému slovu. Nevzdal jsem to a tuto druhou Dunu jsem přelouskal až do posledního písmenka. Dokonce jsem v druhé polovině začal chápat, o co tam tak zhruba jde, i konec jsem myslím pochopil správně. Od té doby jsem intenzivně četl. Knihy v angličtině se ale tehdy špatně sháněly, dělal jsem proto výpravy do pražských antikvariátů a kupoval skoro vše, co bylo psané anglicky a všechno jsem to četl. Náhodou jsem tak narazil na své dnes oblíbené autory, jako např. John Grisham, Stephen King, Michael Crichton. Jak ale říkám, četl jsem vše, takže jsem na polici měl několik svazků červené knihovny, starou britskou poezii... Myslím, že zhruba od třetí knihy jsem rozuměl velmi dobře. U maturity jsem měl seznam přečtené literatury v angličtině delší než seznam knih přečtených česky.

Zvukovou formu jazyka jsem měl především z filmů. To bylo samozřejmě dlouho předtím, než se objevila DVD, kde si zvukovou stopu můžete zvolit. Chodil jsem do kina. Na všechno. Nevybíral jsem si. Jediné kritérium pro mě bylo, zda je u film napsáno "mluveno česky" nebo "v původním znění s titulky". Měli jste vidět mé rozhořčení, když se jednou na programu kina spletli a film, na který jsem do kina přišel, byl dabovaný. Chtěl jsem vrátit vstupné, ale neúspěšně. Samozřejmě tehdejší ceny byly docela jiné, než je tomu dnes.

Důležité je také mluvit. Většinou jsem neměl s kým, mluvil jsem tedy sám. Samomluva - pro někoho je to první krok k šílenství, pro jiného je to první krok ke zvládnutí mluvené angličtiny. U mě doufejme platí možnost číslo 2. Když jsem narazil na rodilého mluvčího, snažil jsem se toho využít co nejvíc. Peníze na vycestování do zahraničí apod., to nehrozilo.

Přišel čas přijímacích zkoušek na VŠ, bohužel jsem neuspěl. Mé angličtině chyběla hloubka. Prakticky vůbec jsem se nevěnoval gramatice, nikdy jsem nezkoušel žádný jazykový test. Neměl jsem ani ponětí o tom, co je to FCE, CAE apod. Žil jsem ve svém světě knih, filmů a textových her.

Přihlásil jsem se na oko na vyšší školu, kam jsem ovšem moc nechodil a věnoval většinu svého času učení - tentokráte včetně gramatiky. Za rok jsem myslím pokročil o velký kus vpřed.

Opět nadešel čas přijímacích zkoušek, já byl přijat. Vybral jsem si Univerzitu v Pardubicích... a dál už to šlo hladce.

Co se mých učitelů týče, mám řekl bych smíšené pocity. I mě učili spoustu věcí, které nebyly pravdivé, i mně opravovali americký pravopis jako chybný, i já neprošel několik testů, na které jsem se nenaučil konkrétní slovíčka, která se vyžadovala, a nahradil je důvtipně jinými... ale byl jsem tehdy puberťák, který přeci ví všechno nejlépe.

Svoji první opravdovou zkoušku, CPE jsem dělal až cca před rokem. Do té doby to byly pouze klasické zkoušky školní.

Již dříve jste na sebe prozradil, že jste angličtinu nestudoval v zahraničí. Do jaké míry si myslíte, že je studim v zahraničí přínosné a do jaké míry nutné?

Skutečně, v zahraničí jsem nikdy angličtinu nestudoval a ani vlastně nepoužíval. Během své krátké návštěvy Anglie jsem mluvil téměř pouze česky. Studium v zahraničí je jistě přínosné - co já bych za takovou možnost tehdy dal! Ale bohužel nebyla. Musel jsem si vypomoci sám a obklopit se anglickými materiály, udělat si takové anglicky mluvící prostředí tady u nás. Podařilo se mi to.

Proto vždy říkám, že takové ty rady, že "nejlépe se naučíte anglicky, když na rok vycestujete," jsou mimo. Je mnoho lidí, kteří vycestují a nenaučí se skoro nic. Ale jsou takoví, kteří, když chtějí, tak zůstanou doma, a naučí se mnohokrát více. Záleží na každém. Schovávat se za to, že "já chudák nikde nebyl a proto nemůžu tak dobře umět," je zcela mimo. Bývá to jen výmluva těch, kdo nic dělat nechtějí.

Druhá výmluva bývá "já nejsem na jazyky nadaný". Ani já si o sobě nemyslím, že bych byl nějak NADANÝ na jazyky. Do studia angličtiny jsem dal všechno, proto ji umím. V ostatních jazycích jsem NIKDY neexceloval. Dokonce moje první jazykářka (ruštinářka) mi tehdy na základní škole říkala: "Když ti nejde ruština, nečekej, Marku, že ti někdy půjde nějaký jiný jazyk!"

Vaše znalostní úroveň anglického jazyka je Proficient (C2). Čeho chcete ještě v angličtině dosáhnout a jak dlouho trvá rodilému mluvčímu než pozná, že nejste "native"?

Mám sice nejvyšší ESOL certifikát, ale zdaleka to neznamená, že už není kam jít. Na britské radě mi sice při předávání certifikátu řekli, že mi už nic nabídnout nemůžou, ale já si to nemyslím. Neustále objevuji nové věci. Rád bych si časem udělal ještě několik C2 certifikátů - ne že bych je potřeboval, ale spíše pro zábavu. Neuškodí mi, když se tu a tak cítím, jak se asi musí cítit mí studenti, když pro ně připravuji testy.

K druhé otázce, jak dlouho trvá rodilému mluvčímu, než pozná, že nejsem native. No, záleží na tom, odkud ten rodilec je. Samozřejmě dříve nebo později to poznají. Se svým americkým přízvukem bych myslím mohl obelhat neameričany, ale rodilí "amíci" na mě něco divného většinou poznají a neví, kam si mě mají zařadit.

Stránky Help For Englishjsou mezi studenty velmi populární. Kdo nebo co vás inspirovalo k vytvoření stránek? Co vás motivuje v této činnosti setrvat?

První stránka Help for English se objevila někdy v roce 2005. Byla to úplně obyčejná, statická stránka. Pár článků, pár testů (bez vyhodnocení a bez vysvětlení - klíč si člověk musel otevřít zvlášť a sám si odpovědi překontrolovat). Naštěstí jsem tehdy potkal velmi důležitého člověka - Petra Hudíka. Byl jsem jeho třídním na gymnáziu a on projevil zájem se tvorby kvalitních stránek o angličtině ujmout. Věděl jsem, že je dobrý programátor a že ho výuka angličtiny pomocí počítačů zajímá - účastnil se školní soutěže v programování učebních pomůcek pro angličtinu. Zaplatili jsme si tedy společně doménu helpforenglish.cz a pustili se do práce.

Co nás motivuje? Rozhodně je to obrovský úspěch těchto stránek. Okamžitá zpětná vazba čtenářů, komentáře, e-maily, to vše nás moc těší a dává nám to chuť pokračovat.

HFE je pro mnoho lidí přitažlivé také častými soutěžemi o velmi zajímavé ceny. Který typ soutěží je vám nejbližší? Prozradíte nám, jak vymýšlíte otázky k soutěžím, obzvláště těm neseriálovým?

Soutěže mě opravdu na našich stránkách baví. Z počátku jsem si myslel, že soutěže budou takovým jednoduchým a levným způsobem, jak sehnat nové materiály na web. Např. zadáte, aby lidé napsali hororovou povídku (to taky byla naše první soutěž), nejlepšího odměníte, ale máte potom k dispozici desítky hororových povídek k otištění. Bohužel to tak nefunguje. Práce s povídkami, aby se upravily do podoby, ve které je možné je vydat, je skoro tolik, jako napsat celou povídku vlastními silami. Soutěže jsem tedy začal chápat jako dobrou motivaci pro soutěžící k procvičování angličtiny. Tak se objevily soutěže o překlady textů písní, soutěže v tvůrčím psaní atd. Abych čtenáře ještě více motivoval, začal jsem se rozhlížet po cenách, které se na našem trhu koupit nedají. Po několika CD u nás neznámých amerických skupin přišel první seriál - The O.C. Úspěch této soutěže nastartoval již známou seriálovou tradici. Tyto soutěže jsou mi tedy asi nejbližší.

Jak vymýšlím zadání soutěží a otázek? Většinou to tak nějak vyplyne. Nemám žádnou osvědčenou strategii.

Pokud by měl někdo chuť vám v přípravě stránek pomáhat, určitě by ho zajímalo, jak si vybíráte své spolupracovníky pro HFE? Jsou vaše kritéria dána předem nebo dáváte šanci každému?

Když se někdo chce do práce zapojit, jsem vždy rád. Takový web se prostě nedá dělat v jednom či ve dvou lidech. Když se tedy někdo ozve, požádám ho, aby napsal nějaký ukázkový článek. Když se mi výsledná práce líbí, vydám ho a s dotyčným se domluvím na další práci. Pokud jsou něčí články opravdu kvalitní a nemusím je jakkoliv upravovat, opravovat apod., dostane dotyčný právo sám články vydávat. Takového máme ale zatím jen jednoho, a tím je Roman Svozílek.

Jakou vidíte budoucnost stránek HFE za pár let?

Pevně věříme, že trend nárůstu návštěvníků bude dále pokračovat. Psát je stále o čem. Původně jsme chtěli, aby nás někdo finančně zaštítil, abychom mohli dělat to, co nám jde a co nás baví "na plný úvazek". Nechceme ale web zaprodat, takže to zatím vypadá, že se bude vyvíjet dále v tomto již zažitém duchu.

Mnoho lidí z Česka i Slovenska vás obdivuje za vaši práci na HFE. Už jste se setkal s popularitou plynoucí z těchto stránek? Jaké je to být celebrita přinejmenším internetová?

Neustále dostávám nejrůznější emaily, soukromé zprávy apod. Moc mě to samozřejmě těší! Moc mě těší, když např. jedu vlakem a někdo se učí angličtinu a má vytisknutý nějaký článek z HFE. Nebo když mi někdo řekne, že tuhle se o HFE bavil někdo na ulici. Je to pěkný pocit, když člověk ví, že jeho "brain child" je populární a ví se o něm. Jako celebrita se ale samozřejmě necítím.

Díky vašemu zápalu pro HFE se pro plno vašich "internetových studentů" stala angličtina velkým koníčkem. Jak tomu bylo u vás? Kdy vás angličtina opravdu chytla za srdce?

Nejvíce mě angličtina asi chytla při četbě mé první anglické knihy. Angličtinu mi tak přirostla k srdci, že ji dnes cítím jako svůj jazyk. A JE to můj jazyk.

A naopak měl jste někdy chuť s angličtinou "praštit"?

Ne, to jsem neměl nikdy. Angličtina pro mě vždy byl zdroj zábavy, dorozumívání, myšlení a také financí. Bez angličtiny bych byl najednou daleko chudší (a nejen finančně).

Nacházíte ještě stále v angličtině něco nového co vás zaujme? Nenudí vás po těch letech a nemáte chuť se začít více věnovat španělštině či jinému jazyku?

S jinými jazyky samozřejmě občas koketuji, ale vždy to zůstane pouze u toho. Nemyslím, že bych byl člověk, kterého "baví jazyky", ani (jak jsem už řekl) necítím žádné zvláštní nadání na jazyky. Baví mě angličtina. Španělština je krásná, ale nemám na ni čas. Švédština, arabština, francouzština, němčina, latina, ruština - tyto jazyky jsem nějaký čas studoval, ale nezaujaly mě o nic více než fyzika, matematika či chemie.

V současné době učíte na Univerzitě Pardubice. Můžete v krátkosti popsat, v čem spočívá práce vysokoškolského učitele? Jedná se pouze o vyučování nebo je s tím spojena i nějaká administrativní činnost? Jste spokojený nebo se vám někdy zasteskne po vyučování na gymnáziu?

Vlastně učím hlavně praktický jazyk, což je něco, co jsem dělal vždycky, pouze nyní je to na daleko vyšší úrovni. To mi velice vyhovuje. Na gymnáziu to bylo hlavně o výuce základů - naučit studenty vyjadřovat se, základy gramatiky, motivovat je k učení... teď mí studenti již anglicky umí a mým úkolem je jen vést je k vylepšování a zdokonalování. Když něco "učím", jsou to nejrůznější "vychytávky" a záludnosti, pro které na gymnáziu nebylo místo. Po deseti letech působení na střední škole je toto velmi příjemná změna.

Co je s tím spojeno? Samozřejmě to není jen výuka. Hlavní věc je, že mají zájem na mém dalším vzdělávání, takže příští rok to bude "zpátky do školy". Co přesně to bude, to ještě nebudu předbíhat.

HFE navštěvuje i mnoho pedagogů. Podělíte se s nimi o nějaké tipy, jak přitáhnout žáky/studenty k angličtině? Které z vašich učitelských metod mají studenti nejraději a naopak jak řešíte "neposlušné" studenty?

Na to lze jen těžko odpovědět. Myslím si, že hlavní je, aby studenti viděli, že angličtina je k něčemu jinému, než jen k použití ve škole. Každý by si měl najít, co ho baví a tomu se věnovat v angličtině - ať je to četba, filmy, seriály, hudba, chatování... je dobré, když jim učitel dokáže tyto věci přiblížit. Já jsem např. v jedné své třídě začal učit podle seriálu The O.C. Každý týden jsme se v jedné hodině podívali na jednu epizodu a v dalších dvou hodinách jsme se potom učili slovíčka a gramatiku, která se v daném díle objevila. Vyprávěli jsme děj, popisovali postavy, byly referáty atd atd. To samozřejmě nemusí fungovat všude, ale u mě to myslím zabralo.

Jak řeším neposlušné studenty - v posledních letech jsem takových měl myslím jen velmi málo, takže žádnou zaručenou strategii nemám. V každém případě jsem si zatím poradil, pokaždé záleželo na konkrétním člověku a konkrétní situaci.

Všechno je jednou poprvé. Jak jste se cítil vy, poprvé před třídou, co se vám honilo hlavou?

Poprvé jsem stál před třídou na malé vesnické základní škole (Vápno u Přelouče), kde jsem potom asi 4 roky působil. Byly to děti ve čtvrté třídě, ty mi hrůzu nenaháněly, takže myslím, že jsem byl relativně klidný. Byly písničky, obrázky, scénky... myslím, že tam mě začalo učení angličtiny skutečně bavit, teprve tam jsem si uvědomil, že bych angličtinu chtěl učit.

Pracoval jste někdy v minulosti v nějaké soukromé jazykové škole nebo dával soukromé hodiny pro jednotlivce či skupinu?

Učitelské povolání není moc dobře placené, takže jsem se musel k podobným aktivitám uchýlit. Učil jsem každý den doma soukromě několik studentů, ale bylo to příliš unavující. Když jsem začal více pracovat na svých softwarových projektech a na Help for English, musel jsem tyto aktivity omezit a nakonec téměř ukončit.

Angličtinu vyučujete již delší dobu, můžete porovnat, jak se za tu dobu změnil přístup studentů k výuce jazyků?

Nemyslím si, že bych za těch cca 10 let pozoroval nějaké výraznější změny. Na každé škole se najdou tací, kteří angličtinu mají rádi a učí se jí i ve svém volném čase, ale i tací, kteří angličtinu nesnáší a nechápou, k čemu jim bude dobrá. Tuto druhou skupinku se ale snažím redukovat na minimum. Když se však podíváte u mnoha našich článků na nevhodné komentáře, které píší žáci škol, kde ve výuce chodí na Help for English, uvidíte, že zdaleka ne všichni jsou k učení tohoto jazyka dostatečně motivovaní. Učí se angličtinu, protože musí. Tak to ale bylo vždy a asi i vždy, bohužel, bude.

Jaký je váš názor jako pedagoga na současný školský systém a výuku angličtiny na školách všech úrovní?

Žalostné je, jak málo skutečně kvalifikovaných angličtinářů ve školách je. Kdo umí anglicky, proč by zůstával ve školství za nějakých 15 000 čistého? Takže ve školách jsou buď jen naprostí nadšenci, nebo ti nekvalifikovaní. A aby se nedostatek učitelů nějak vyřešil, vymyslí ministerstvo, že angličtinu bude moci učit každý, kdo má maturitu. Podívejte se na "výběrová řízení", ve kterých si škola angličtináře vybírá. Když k pohovoru přijde JEDEN uchazeč, je vedení školy rádo! Takže vlastně ani pohovory nejsou. Umíte anglicky? Výborně, bereme vás. Jak kvalitní potom výuka může být?

Když jsem sháněl práci já, byl druhý problém. Angličtináře potřebovali skoro všude, ale nemohli mě vzít, protože měli "plný stav". Učitelů je přebytek, a tak angličtinu učili raději učitelé s jinými aprobacemi. Potom se stane, že dítě přinese domů učebnici angličtiny, kde paní učitelka v nadpisu škrtla 10 SHEEP, přepsala to na 10 SHEEPS a dětem řekla, že to je tisková chyba v knize. Ano, to se stalo. Je to jako kdyby učitel matematiky dětem v učebnici škrtl, že 2+2=4 a přepsal to na 2+2=5. V redakci udělali chybu.

Ovládáte nějaký programovací jazyk? Myslíte, že má programovací jazyk něco společného s dorozumívacími jazyky?

Ano, programuji již hodně dlouho a rád. Cca ve 14ti letech jsem se naučil jazyk BASIC pro Commodore 64 (ve kterém jsem vytvořil několik poměrně úspěšných počítačových her - dokonce mi je jedna firma tehdy prodávala). Potom jsem přešel na Quick Basic pro PC (na starších počítačích si můžete vyzkoušet mé hry Gremlins či Seabase Delta nebo starou verzi Language Lab 2). BASICu se dále držím, nyní programuji ve Visual Basic 6 a má dílka asi znáte (Ten Little Indians, Language Lab...) Nejsem programátor, ale dokážu si poradit téměř se vším, co potřebuji - zkušení programátoři se sice někdy nestačí divit, ale hlavní je, že dosáhnu cíle. Že by se BASIC nějak přibližoval jazykům určeným k dorozumívání, to myslím moc ne. Alespoň si při programování protáhnu mozkové závity. Toho logického myšlení bych jinak měl asi málo.

Kdybyste neměl možnost být učitelem angličtiny, čím byste chtěl být? A na to navazuje další otázka, čím jste chtěl být v 10-ti letech?

Ne, učitelem angličtiny jsem chtěl být až cca od 21 let. Již od střední jsem ale věděl, že ať to bude cokoliv, zásadní roli bude hrát angličtina. V deseti letech? To jsem chtěl být strojvedoucí. Dokonce jsem se přihlásil na střední železniční průmyslovku. Mašinky mě ale přešly hned v prvním roce studia. Alespoň to nebyla nějaká moc náročná škola a tak jsem měl hodně času na své koníčky - na angličtinu.

Tím se dostáváme do soukromého života Marka Víta. Víme, že máte dvě děti - chlapce Marka a holčičku krásného jména Elen. Prozradíte nám ještě něco o své rodině?

Již devátým rokem žiji se svojí manželkou Míšou a jak píšete, máme dvě děti, Marka (7) a Elenku (5). Moje žena v současnosti studuje učitelství angličtiny na VŠ, aby nás angličtinářů nebylo málo.

Jaké jiné koníčky máte kromě angličtiny a španělštiny a jazyků vůbec?

Jak jsem již řekl, nemyslím, že by jazyky obecně byly mým koníčkem. Angličtina každopádně je tím hlavním. Jinak koníčků mám hodně. Kromě četby, filmů, seriálů a programování, které už jsem zmiňoval, miluji hudbu. Hraji na kytaru (elektrickou i akustickou), rád zpívám, programuji elektronické bicí, hrával jsem na mandolínu. Hudbu také moc rád poslouchám, moji studenti jistě vědí o mé posedlosti skupinou R.E.M., kterou poslouchám cca od roku 1990, byl jsem na všech třech jejich pražských koncertech, mám všechna řadová i neřadová alba, jejich hudbu znám téměř nazpaměť. Bylo to kvůli nim, proč jsem si kytaru ve svých cca 20ti letech pořídil a naučil se na ni hrát.

Sporty nikdy nebyly mojí silnou stránkou. Jediný sport, který mohu jmenovat jako svůj koníček, je snowboarding. Na "prkně" jezdím zhruba tak dlouho, jako se učím angličtinu (pocházím ze Špindlerova Mlýna). Bydlím teď ale v nížině, takže si hor a tohoto zimního sportu moc neužiji. Ale snažím se provozovat i další sporty, jako plavání a běhání, to ale ne už jako koníček, ale jako nutnost. Hodiny prosezené u počítače se musí někde vyrovnávat.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo a pití?

Nejsem vybíravý. Asi jako každý Čech mám rád pivo, rád si dám i červené víno. Z jídla preferuji italskou kuchyni, obzvláště když je člověk líný něco připravovat a jídlo na objednání dovezou až domů. Ale vařím často a rád.

Jaký je váš nejoblíbenější anglický citát nebo pořekadlo?

Anything's possible.
Sky's the limit.
If it ain't broke, don't fix it.

Které země jste navštívil a které byste ještě rád viděl? Kde se vám nejvíce líbilo?

Nikdy jsem moc necestoval, nejdříve nebyly peníze, nyní zase není čas. Ale věřím, až děti vyrostou, čas cestování přijde. Rozhodně se rád podívám do USA. Tapeta mé pracovní plochy na počítači je fotografie amerického národního parku Yosemite, je to jedno z míst, kam se určitě chci podívat.

Kdybyste měl tu možnost a měl další dítě, zkusil byste bilinguální výchovu u svého dítěte?

Zvažovali jsme to u našich dvou dětí, ale nakonec jsme se rozhodli to nepraktikovat. Ono by totiž bylo nejlepší, aby jeden z rodičů mluvil česky a druhý anglicky a to není moc reálné. Představte si jít ven s dítětem na procházku a mluvit na něj anglicky. Obzvláště u nás na malém městě by to působilo dobrý rozruch. "Ten Vít se už zcela zbláznil! Jezdí s kočárkem po venku a mluví na mimino anglicky!"

To neznamená, že nechci děti učit anglicky. Naopak. Ale ne tu pravou bilingvní výchovu.

Máte nějaký velký životní sen, něco co byste chtěl prožít, udělat, vidět a ještě jste to z nějakého důvodu nestihl nebo už jste si takový sen splnil?

Asi ona návštěva USA. Americká kultura a jazyk mě láká už od raného mládí. Takže až děti vyrostou a učitelům přidají...

Jste narozen 16. dubna, tudíž ve znamení berana. Lidé narození v tomto znamení mívají cholerickou povahu. Mají pevnou vůli, jsou ctižádostiví a touží po nezávislosti. Nebojí se žádných překážek a nedají se odradit neúspěchem. Snadno a rychle chápou a mají dobrý postřeh. Jste typický beran?

Abych řekl pravdu, nevěřím na znamení zvěrokruhu. Je to pro mě stejné, jako např. černá kočka, která přeběhla přes cestu. Do vašeho popisu se ale asi částečně vejdu. Rozhodně ale nemám cholerickou povahu. Zapomněli jste ale na "tvrdohlavost", a to já jsem poměrně dost.

Víme o vás, že jste vášnivý divák seriálů a čtenář. Máte svého oblíbeného seriálového či literárního hrdinu? A proč právě on či ona je nejoblíbenější?

Tak nad tím jsem asi nikdy nepřemýšlel. Myslím, že své hrdiny nehledám ve světě fikce. Hrdinou a velkým spisovatelem je pro mě Kurt Vonnegut, od něhož jsem přečetl již téměř vše. Oblíbené postavy ale samozřejmě mám, ale spíše je vidím jako zábavné, než jako "hrdiny". Např. Barney v How I Met Your Mother či Nancy v seriálu Weeds.

Někdy se zdá, že váš den má 48 hodin, což nám nedá se nezeptat. Kolik hodin denně spíte? A jsou pro vás aktivity související s HFE spíše prací nebo relaxací?

Je pravda, že mé aktivity provozuji především na úkor spánku. Přes den se snažím být co nejvíce s rodinou nebo musím být v práci. Na Help for English se dostane většinou až tak kolem 9 hodiny večer a to už někdy po dlouhém dnu nejsem schopen žádné tvůrčí práce. Takže, abych odpověděl na první dotaz, spím zhruba 5-6 hodin denně. A zda je pro mě práce na HFE relaxací či prací, jak kdy. Někdy práce, jindy odpočinek. Převažuje ale spíše ta první varianta. Odpočívám u seriálů, u knih, či s dětmi na procházce.

Mnoho z nás zná Monty Pythonův smysl života a nás by zajímalo jaký je váš smysl života?

Mé životní hodnoty se již měnily mnohokrát. Hlavní je pro mě v tento moment rodina, děti rostou rychle (např. tomu mrněti na fotce vpravo je už teď 5 let!) a potřebují nás. Člověk by jim rád dal do života to nejlepší. Tak se snažím. Někdy úspěšně, jindy moc ne.

Už vám doma řekli, že jim to HFE byl čert dlužen?

Samozřejmě. Když si představíte, kolik času jsem na Help for English již strávil, někde se to musí projevit. Denně trávím na stránkách nejméně 3 hodiny v kuse (většinou večer) a v průběhu dne ještě po očku sleduji komentáře, dotazy, apod. Někdy myslím moje milá manželka tyto webové stránky z hloubi srdce nenávidí. Ale to opravdu jen někdy. Na následující fotografii vidíte, jaký pohled na mě po většinu času má:

Na závěr bychom vám chtěli poděkovat nejen za tento rozhovor, ale i za čas, který věnujete vytváření stránek HFE a máme ještě závěrečnou otázku. Co byste vzkázal všem návštěvníkům Help For English?

I já Vám a všem čtenářům děkuji za přízeň. Těší mě, že si tolik lidí naše stránky oblíbilo a že jim můžeme pomáhat při učení angličtiny. Můj vzkaz bude vlastně to, co jsem již uvedl jako své oblíbené rčení: Anything's possible. Nic není nemožné.

Za otázky bych moc rád poděkoval uživatelům Ezekiel, Lamice27, seqwence, Roman Svozílek, Hum4nfrog, Honyk, Casmoredius, Amanita a zejména uživatelce LionessCZ, která se postarala o jazykovou korekturu.